Restituce podle zákona č. 229/1991 Sb.

O restitucích

Právní předpisy týkající se pozemkových restitucí:

  • zákon č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen také „zákon o půdě“),
  • zákon č. 503/2012 Sb. o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů,
  • zákon č. 99/1995 Sb. o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby,
  • zákon č. 569/1991 Sb. o Pozemkovém fondu České republiky,
  • vyhláška č. 182/1988 Sb. o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.

Restituční proces


Oprávněné osoby (prvorestituent nebo jeho dědic) tak, jak jsou definovány v zákoně o půdě, zažádaly o navrácení jim nebo jejich právním předchůdcům odňatého majetku (pozemků). Správní orgán (kdy se v průběhu let měnila jeho příslušnost a hierarchické zařazení) měl rozhodovat o navrácení zemědělské půdy. Ten ve svém rozhodnutí buďto konstitutivně rozhodl, že oprávněné osoby jsou vlastníky pozemků (v případě, že zde nebyla překážka vydání dle § 11 zákona o půdě) nebo rozhodl, že oprávněné osoby nejsou vlastníky odebrané půdy. Správní orgán v rámci své rozhodovací činnosti označoval odebrané pozemky podle původních čísel uvedených v Pozemkových knihách (PK) a upřesňoval na základě současného katastrálního označení, a to podle čísla parcely. Rozhodnutí tedy obsahovala jak vydání části pozemku, tak i nevydání části pozemku.

Vydáním rozhodnutí správního orgánu o ve výroku označených pozemcích ovšem restituční řízení zdaleka nekončilo. Povinná osoba, stejně jako osoba oprávněná, měla možnost podat proti rozhodnutí správního orgánu žalobu (podle části páté občanského soudního řádu). O vydaných rozhodnutích správních orgánů tak na jejím základě rozhodovaly obecné soudy. Účastníky tohoto soudního řízení byly stejné osoby, jako účastníci řízení vedeného před správním orgánem. Tyto osoby měly všechna procesní práva včetně práva podat odvolání, dovolání, případně práva ústavní stížnosti. Po celou dobu trvání sporu se však správní řízení o žádosti nekonalo. Správní orgán totiž odeslal originál spisu na soud, kde 3-5 let ležel. Nejvyšší správní soud naštěstí později rozhodl, že správní orgán může soudu poskytnout i kopii spisu a pokračovat o té části řízení, které není postiženo žalobou.

V případě, že správní orgán (případně soud) určil, že oprávněné osoby nejsou vlastníky jim odebrané půdy, uvedl v rozhodnutí, že za tyto nevydané pozemky náleží restituentům náhrada podle § 11a zákona o půdě. Oprávněným osobám vznikl nárok na satisfakci za nevrácenou půdu. Tento nárok byl primárně určen k uspokojení prvotně narušeného práva vlastnit, a to možností ucházet se o pozemky náhradní. V případě, že by oprávněné osoby neměly zájem o obnovení vlastnictví k půdě, byla zde možná takzvaná sekundární satisfakce v podobě vyplacení finančního nároku. V průběhu let byly možné i jiné druhotné možnosti naplnění satisfakčního účelu zákona, tyto způsoby však již z dnešního pohledu a podle nyní platných právních předpisů nejsou relevantní.

Primární satisfakce


Po rozhodnutí o nevydání odebraných pozemků byl správním orgánem vzniklý nárok evidován a jím i oceněn. Cena ve většině případů nebyla stanovena na základě znaleckého posudku, ale pouze „odborným odhadem“. Poté oprávněná osoba dostala výpis, v jaké výši je její nárok evidován. Tento dokument však obsahoval pouze neurčité částky uvedené k původním pozemkům, tedy částky, které se měly týkat nevydaných částí majetku.

TJe zde tedy oprávněná osoba, která zažádala o navrácení odebrané půdy. V průběhu dvaceti let o její žádosti Správní orgán postupně rozhodoval, buďto pozitivně nebo negativně. Přibližně v tříletém intervalu původní vlastník dostává informaci o svém nároku na náhradní pozemky, jehož výše byla určena správním orgánem.

Mezitím ovšem Česká republika, která je v roli dlužníka oprávněných osob, převádí pozemky ve svém vlastnictví na třetí osoby. Činí tak pomocí právnických osob, které jsou založeny prostřednictvím Pozemkového fondu. Ten na základě zákona č. 95/1999 Sb. pořádá „dražby“ nemovitostí, kde hlavní je výše nabídky. V této chvíli jsou oprávněné osoby, o jejichž žádosti o navrácení půdy dosud nebylo rozhodnuto, uvedeny jednáním svého dlužníka do nerovného postavení. Třetí osoby totiž skupují restituční nároky od dalších oprávněných osob (prvorestituentů), a poté se na základě postoupených nároků do těchto výběrových řízení hlásí. Svoji nabídku navyšují o částky, které nejsou restituenti schopni svými nároky pokrýt. Oprávněná osoba tak není sto uplatnit celou výši nároku, kterou nezná a znát ji ani nemůže. Stát o ní dosud nerozhodl. Není tedy v možnostech původních majitelů třetím osobám konkurovat. Ty tak získávají pozemky, které primárně měly být určeny k zmírněních křivd spáchaných minulým režimem.

Ústavní soud následně konstatuje, že tyto převody jsou chybné, a protože stát vystupuje v roli dlužníka, měl by v souladu s tím zacházet i se svým majetkem. Na základě tohoto ústavního nálezu Pozemkový fond vyhlašuje veřejné nabídky na pozemky v různých lokalitách. Veřejné nabídky jsou ale naprosto nedostatečné a často obsahují pozemky, které jsou zatíženy právy ve prospěch třetích osob. Na základě nálezu Ústavního soudu se mění zákon o půdě umožňující převod pouze na základě veřejné nabídky.

V roce 2012 přejímá veškeré pravomoci Pozemkového fondu Státní pozemkový úřad. Dochází tím ke sjednocení příslušného správního orgánu, který nezvládá vyřizovat žádosti restituentů na vydání odebrané půdy. Tentýž správní orgán má však těmto osobám činit veřejné nabídky, které mají uspokojit jejich nároky na vydání náhradních pozemků. V roce 2017 nastává absurdní situace. Je rozhodnuto o takzvané restituční tečce. Oprávněné osoby již nemají právo na náhradní pozemky, pouze na sekundární satisfakci v podobě peněžní částky.

Dlužník zde sám sobě určuje, jakým způsobem „odškodní“ své věřitele. Tím dlužníkem je stát, který se dřív sám v právních předpisech i důvodových zprávách zavázal napravit minulé křivdy. A je to rovněž stát, kdo často stojí za průtahy vzniklými při správních a soudních řízeních. Někteří restituenti byli neoprávněně zvýhodněni skutečností, že o jejich nároku bylo rozhodnuto dříve, než o nároku jiných osob.

Jednáním státu tedy vzniká nerovné postavení oprávněných osob, jednáním státu vznikaly průtahy v řízení (kdy osobami povinnými k vydání byly často různé složky státu), jednáním státu byly nároky na náhradní pozemky oceněny nesprávně, jednáním státu byly pozemky určené ke zmírnění křivd převedeny na třetí osoby, respektive postupníky, jednáním státu mají být jeho věřitelé nerovně odškodněni pouze finanční kompenzací.

Ocenění nároku


Ocenění odebrané půdy, která nebyla vydána, probíhá podle vyhlášky, jež stanovuje, že za čtvereční metr zemědělské půdy náleží náhrada ve výši asi 2,50 Kč, zatímco za stejné množství půdy určené k zastavění náleží náhrada ve výši 250,- Kč (v Praze). Státní pozemkový úřad na základě této vyhlášky oceňuje takřka veškerou nevydanou půdu jako půdu zemědělskou. Nároky evidované Státním pozemkovým úřadem často nejsou oceněny znaleckými posudky, ale pouze „úvahou“ Státního pozemkového úřadu a jsou výrazně podhodnoceny.

Soudní judikatura


Judikatura Nejvyššího soudu se v posledních letech velice příznivě obrací k restituentům, a to jak v přeceňování nároků evidovaných Státním pozemkovým úřadem, tak i v důvodnosti žaloby na vydání náhradních pozemků. Nejvyšší soud již několikrát zmínil, že podmínkou pro mimořádný institut žaloby o nahrazení projevu vůle k převodu pozemků na oprávněné osoby, je svévolný a liknavý postup projevený správním orgánem vůči oprávněné osobě. Ústavní soud již několikrát deklaroval, že převody na postupníky a třetí osoby, které prováděl Pozemkový fond na základě zákona 95/1999, byly jasným projevem svévole. Také veřejné nabídky činěné Fondem i Státním pozemkovým úřadem byly podle Ústavního soudu nedostatečné. Zároveň byl požadován aktivní přístup restituenta, kdy tento nebyl přímo nikdy definován. Z další judikatury vyplývá, že postačovalo i jediné přihlášení do veřejné nabídky podle zákona o půdě, nebo nabídky učiněné podle zákona 95/1999 Sb. Judikatura Nejvyššího soudu následně uznala, že se postup Pozemkového úřadu považuje za liknavý i v případě, kdy Státní pozemkový úřad odmítá přecenit nárok oprávněných osob.

V otázce přecenění nároků oprávněných osob došlo v posledním roce a půl ke značnému posunu v judikatuře, zejména s ohledem na územně plánovací dokumentaci. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích uvedl, že naprosto zásadní pro ocenění odebraného pozemku je jeho charakter v době přechodu na stát (tento názor byl od počátku sporů o přecenění konstantní a je stejně posuzován i dnes). Nové je vyjádření k charakteru pozemku a jeho určení. Jako zásadní jsou nyní považovány platné územně plánovací dokumenty, většinou Regulační plány, které byly platné ve většině větších měst v době odnětí, a které byly vypracovány v době první republiky.

Jednání Státního pozemkového úřadu


Státní pozemkový úřad v současné době vede neznámý počet řízení s oprávněnými osobami. Argumentace zde někdy hraničí s nedůstojným divadlem, kdy je oprávněným osobám například vytýkáno, že jejich právní předchůdci (restituční nároky se dědí) zemřeli a podobně. Co se týče relevantní argumentace, jedná se o neustále se opakující argumenty. Státní pozemkový úřad uvádí, že nejednal liknavě ani svévolně. Pozemky nabízené ve veřejných nabídkách jsou podle něj dostatečné, nárok je oceněn správně. Jak dokazuje zařazení v pozemkových knihách, měly prý pozemky charakter zemědělský. Oprávněná osoba údajně nebyla v rámci svého nároku dostatečně aktivní a délka řízení o vydání odňatých pozemků nemůže být v řízení o náhradních pozemcích brána v potaz, jelikož se jedná o jiné správní řízení, tedy veřejnoprávní vztah, a toto je vztah soukromoprávní.

Závěr


Oprávněné osoby jsou nyní vystaveny značnému riziku, že s účinností restituční tečky, která má nastat v polovině roku 2018, o své nároky na náhradní pozemky přijdou nadobro. Stát by se jako dlužník vyvlékl z povinnosti zmírnit křivdy spáchané minulým režimem a svým jednáním by vesměs způsobil křivdy nové.


JUDr. Marek Hlaváč